Římskokatolická farnost Bořetice

První svaté přijímání

26. 6. 2010

První svaté přijímání

Dne 2. května 2010 jsme v kostele sv. Anny společně slavili mši svatou, při které poprvé přijala Tělo Páně děvčata Hana Glozová, Nela Kobzová, Marie Langerová a Nela Surmanová. Chtěli bychom poděkovat nejenom otci Ondřejovi za pěknou slavnost, ale také katechetce, „tetě“ Marušce Kuchyňkové za přípravu našich dětí v hodinách náboženství a zpěvákům ze sboru za hudební doprovod. Všechny rodinné příslušníky, známé, ale i neznámé prosíme o modlitby za tyto děti, aby na tento den vzpomínaly jako na krásný nový začátek setkávání se s Pánem Ježíšem. Prosme všichni, ať den prvního sv. přijímání není posledním, ať vytrvají a rostou ve víře. Za vaše modlitby děkujeme. (Rodiče)

Naše čtyři odvážné slečny se na tento svůj velký den připravovaly celý školní rok. A nepochybujte o tom, že taková příprava je velmi náročná a zdlouhavá. Někteří z vás ji jistě ještě mají v živé paměti. Ale pro ty z vás, kteří jste už zapomněli, jak taková příprava vypadá, jsme s našimi slečnami připravili menší rozhovor.

Tak, holky, kdy jste se začaly připravovat na první svaté přijímání?
Nela K.: V září.
Maruška: Ne, to bylo přece pozdějš.
Nela S.: No až tak od ledna, nekdy po Vánocích.

Pamatujete si, co jste se učily jako první?
Hanička: Desatero.

A kolik přikázání je v Desateru?
Všechny: No deset, néé? (smích)

A pamatujete si ještě něco z toho, co jste probíraly?
(chvíle ticha) Maruška: To bylo až poslíš.
Nela S.: Nó, pak jsme se učily něco o mši.
Hanička: A o zpovědi.
Nela K.: To bylo těsně před přijímáním.

Co pro vás bylo na celé přípravě nejtěžší a co naopak nejlehčí?
Hanička:
Nejtěžší je Desatero.
Ostatní: Jo!
Nela K.: Já ho neumím ani doteď. Mně to moc nejde, já strašně zapomínám. Já opakuju po ostatních.
Hanička: My bysme ho samy taky nevyjmenovaly.
Maruška: Ono je to sice důležitý, ale je to těžký.
Nela S.: Protože když ho porušíš, tak máš hřích.
Maruška: To uděláš něco zlýho a Ježíše to potom mrzí.
Hanička: Aji mě to pak mrzí.
Maruška: A nejlehčí bylo, když jsme si malovaly.
Nela K.: A ještě nejlehčí byla zpovědnice.
Nela S.: To jo, ale poprvní jsem se bála.

A jaké to vlastně bylo u první zpovědi?
Nela K.: Dobrý.
Nela S.: No, tak padesát na padesát. Docela to ušlo.
Hanička: Já jsem aji brečela, protože jsem se bála pana faráře.
Nela S.: Ale panu faráři nebylo vůbec rozumět.
Nela K: Já jsem mu rozuměla, ale za tu chvilku, co jsem vylezla ze zpovědnice, jsem zapomněla, co se mám pomodlit.
Maruška: Jo, to já taky, ale vzpomněla jsem si.

Chodily jste po celý rok do kostelíka?
Nela S.: Jo, ale někdy jsme zapomněly.
Maruška: Já jsem chodila vždycky s mamkou.

Pomáhali vám nějak rodiče? Jak?
Nela K.: Jó, třeba když jsme tady seděli na faře s panem farářem a všechno jsme domlouvali, tak mamka seděla za mnou a radila mi.
Hanička: Tak proto jsi všechno věděla! (smích)

Byly jste nervózní před přijímáním? Z čeho?
Nela K.: Já ani né.
Nela S.: Nelča je totiž úplný kliďák.
Hanička: Já jsem se bála, jak jsme četly přímluvy.
Nela S.: Jo, to bylo nejhorší. Já jsem se aji zasekla.
Maruška: Já jsem si zakopla o šaty.
Nela S.: Já taky, když jsme si klekaly.

Jaký máte nejkrásnější zážitek z přijímání?
Nela S.: Jak jsme přijímaly Pána Ježíše.
Ostatní: Jó!

Změnily jste se nějak od přijímání?
Nela K.: Jo, přestala jsem mluvit sprostě.
Nela S.: To já jsem s tím zase začala. (smích)
Maruška: Na mně si nikdo moc ničeho nevšiml.

A myslíte, že by to na vás mělo jít poznat, že jste byly u prvního přijímání?
Nela K.: Jo, podle fotek.
Maruška: A podle pozdravení, že řekneš: dobrý den.

Jak byste vysvětlily, co je to svaté přijímání, někomu, kdo nechodí do kostela?
Nela K.: Já nevím.
Maruška: Že přijmeš Pána Ježíše pusou.
Nela S.: A taky srdcem.

Fotografie z prvního svatého přijímání najdete v naší Fotogalerii.

Vyhledávání