Svatý otec a jeho první svaté přijímání

26. 9. 2010

Úvodní strana / Přečtěte si / Počteníčko

Drahý Otče, jak si vzpomínáte na den Vašeho 1. přijímání?
Samozřejmě si den svého 1. sv. př. pamatuji velmi dobře. Bylo to jedné nádherné neděle v březnu 1936, před 69 lety. Byl slunný den, kostel vypadal moc hezky, hrála hudba…Pamatuji si moc krásných věcí toho dne. Bylo nás asi 30 chlapců a děvčat z mé malé vesničky se sotva 500 obyvateli. Ale „srdcem“ mých radostných a krásných vzpomínek je jediná věc: Chápal jsem, že Ježíš vešel do mého srdce, že mě opravdu navštívil. A s Ježíšem byl se mnou Bůh sám. A poznal jsem, že to je dar lásky, cennější než vše ostatní, co může život dát. Toho dne jsem byl tedy opravdu naplněn úžasnou radostí, protože ke mně přišel Ježíš a já jsem poznal, že začalo nové období mého života. Bylo mi 9 let a bylo důležité této události, tomuto přijímání zůstat věrný. Slíbil jsem Pánu, jak jsem nejlépe dovedl: „Chci zůstat pořád s Tebou“ a modlil jsem se: „Ale především zůstaň Ty se mnou“. A tohle jsem žil i dál. Díky Bohu, Pán mě vždycky vzal za ruku a provedl mě i těžkými situacemi.

Svatý otče před 1. přijímáním jsem přistoupila ke sv. zpovědi. Byla jsem u zpovědi i při jiných příležitostech. Chtěla bych se vás zeptat: musím ke zpovědi před každým přijímáním, i když pořád dělám ty samé hříchy? Všimla jsem si, že jsou pořád stejné.

Řeknu dvě věci. Ta první – samozřejmě nemusíš ke zpovědi před každým přijímáním, pokud ses nedopustila tak těžkých hříchů, které musí být vyznány. Proto není nutné zpovídat se před každým přijímáním. Je to nutné jen tehdy, když ses dopustila opravdu vážného hříchu, když jsi těžce urazila Ježíše, takže vaše přátelství je zničeno a musíš začít znova. Jen v tomto případě, když jsi ve stavu „smrtelného“ hříchu, jinými slovy těžkého hříchu, je nutné jít před přijímáním ke zpovědi. To je to první co jsem chtěl říct. Druhá moje poznámka: i když, jak jsem řekl, není nutné ke zpovědi chodit před každým přijímáním, je velmi užitečné zpovídat se s jistou pravidelností. Je to pravda: naše hříchy jsou pořád ty samé. Ale i naše domovy, naše pokoje přinejmenším jednou týdně uklízíme, i když špína je pořád ta samá. Abychom žili v čistotě, abychom začínali znova. Jinak špína možná není vidět, ale přibývá jí. Něco podobného lze říci o duši, i o té mojí: když nikdy nejdu ke zpovědi, je moje duše zanedbaná a nakonec jsem vždycky se sebou spokojen a už nechápu, proč bych na sobě měl pracovat, abych se vylepšil, že mám dělat nějaký pokrok. A tento „úklid duše“, který nám Ježíš Kristus dává ve svátosti smíření, nám pomáhá udržet naše svědomí bystřejší, otevřenější a to nám umožňuje zrát duchovně i po lidské stránce. Proto dvě věci: zpověď je nutná pouze v případě vážného hříchu, ale je velmi užitečné zpovídat se pravidelně, aby člověk udržel čistotu a krásu svojí duše a aby den za dnem životně uzrával.

Když mě katecheta připravoval na 1. přijímání, říkal, že v Eucharistii je přítomný Ježíš. Ale jak? Nevidím ho!
Ano, nevidíme ho, ale existuje spousta důležitých věcí, které nevidíme. Např. nevidíme náš rozum a přesto ho máme. Nevidíme naši inteligenci, a přesto ji máme. Zkrátka: nevidíme svou duši, a přece existuje, a my vidíme její účinky, protože mluvíme, myslíme a děláme rozhodnutí atd. Ani třeba elektrický proud nevidíme, a přece vidíme, že existuje; vidíme, že tento mikrofon funguje, vidíme rozsvícená světla. Ty úplně nejdůležitější věci, na kterých stojí život a svět, nevidíme, ale vidíme a cítíme jejich důsledky. Je to jako s elektrikou – nevidíme elektrický proud, ale vidíme rozsvícená světla. Tak je to se vzkříšeným Pánem: nevidíme ho svýma očima, ale vidíme, že kde Ježíš je, lidi se mění, zlepšují. Jsou vytvořeny podmínky pro pokoj, smíření atd. Čili – nevidíme Pána samého, ale vidíme jeho působení. Můžeme poznat, že Ježíš je přítomný. A jak jsem už řekl, jsou to právě ty neviditelné věci, které jsou nejhlubší, nejdůležitější. Tak se pojďme setkat s tímto neviditelným, ale mocným Pánem, který nám pomáhá dobře žít.

Vaše svatosti, každý nám říká, jak je důležité chodit v neděli do kostela. Rádi bychom chodili, ale naši rodiče často v neděli spí a do kostela nás nevezmou. Rodiče jednoho mého kamaráda pracují v obchodě a my často jezdíme na návštěvu k prarodičům. Mohl byste jim něco říct, aby pochopili, že je důležité společně chodit na nedělní mši sv.?
Řekl bych, samozřejmě s velkou láskou a respektem k tvým rodičům, protože určitě mají hodně práce. Možná bys jim, s láskou a respektem dcery vůči rodičům, mohla říct: „Maminko a tatínku, pro nás všechny, i pro vás, je moc důležité setkat se s Ježíšem. Taková setkání nás obohacují. Je to pro naše životy moc důležité. Pojďme zkusit společně vymyslet, jak by to šlo. Třeba by šlo jít do kostela i u babičky.“ Zkrátka s velkou láskou a respektem k tvým rodičům, bych jim řekl: „Prosím, pochopte, že to není důležité jen pro mě, že to není jen katecheta, kdo to říká, že je to důležité pro nás všechny. A bude to nedělní světlo pro celou naši rodinu.“

K čemu je pro každodenní život dobré chodit na mši a ke přijímání?
Umožňuje to dostat život do rovnováhy. Obklopuje nás spousta věcí. A lidé, kteří nechodí do kostela, nevědí, že je to právě Ježíš, co jim chybí. Ale cítí, že jim v životě něco chybí. Jestliže v mém životě není Bůh, jestliže v mém životě není Ježíš, chybí velmi důležitý přítel, důležitá radost pro život, síla růst po lidské stránce, překonat slabosti a zrát jako lidská bytost. Výsledky života s Ježíšem a sv. přijímáním také neuvidíme hned. Ale jak jdou týdny a roky, nepřítomnost Boha, nepřítomnost Ježíše začíná být citelná. Je to jakási podstatná a zničující neúplnost. Mohl bych povídat o zemích, kde dlouhá léta panoval ateizmus: jsou tam zničené duše lidí, ale i země. Z toho můžeme vidět, jak je důležité, a řekl bych nejpodstatnější, být řízen Ježíšem v přijímání. Je to On, kdo nás osvěcuje, kdo nám nabízí životní doprovázení, doprovázení, které potřebujeme.

Drazí chlapci a děvčata, bratři a sestry, na závěr tohoto krásného setkání mě napadá jediné slovo: Děkuji. Děkuji za tuto slavnost víry. Děkuji za toto setkání nás navzájem i s Ježíšem. A díky vám všem, kteří jste tuto slavnost umožnili: katechetům, kněžím, sestrám – vám všem. Na závěr zopakuji slova ze začátku každé liturgie: „Pokoj vám“, to znamená: ať je s vámi radost, a tedy – ať máte dobrý život. Přeji vám pěknou neděli, dobrou noc a nashledanou s vámi se všemi u Pána. Moc vám děkuji!

Převzato a upraveno z www.pastorace.cz.

Vyhledávání